Říjen 2012

15 zvláštností o mně (15 weird facts about me)

31. října 2012 v 22:01 Jednoduše něco
Mám chuť zase něco vyplňovat..

1. Jakou přezdívkou ti říká jen tvá rodina?
No na vymýšlení přezdívek, nebo tedy spíš pojmenování, která používám pro všechny, jsem expert já. Velice se tak ustálila Lojzička, tak jsem často nazývána taky, v mužském provedení pak Lojzík. Především s kamarádkou se hojně oslovujeme Pipi. Nejpikantnější přezdívky máme s mou maminkou. Na ty jsme si dost zvykly, ale bohužel jsou nepublikovatelné.

2. Máš nějaké divné zvyky?
Určitě jich mám hodně, ale asi si jich teď moc nevybavím. Nevím, jestli se to dá označit jako zvyk - nejradši snídám dětskou mléčnou kaši Sunarku. Od ukončeného 6. měsíce nebo tak něco?
Nosím s sebou v kabelce lak na vlasy. Já si ale myslím, že je to normální. Lidé okolo mi říkají, že ne. Jenže já mám jemné vlasy a jsem neskutečně nervózní, když mi přestane "patka" tvar a nějaký pramen mi začne padat do očí. Kamarádka ze mě byla vždycky na mrtvici, ale nedávno uznala, že když si občas přelakuju vlasy, je to lepší, než když se pořád ošívám a dvacetkrát za minutu si šáhnu do vlasů, abych tam ten pramen nějak znova "nahodila".
Jinak jsem tak všeobecně celá zvláštní.

3. Máš nějaké divné fóbie?
Hematofobie. Nemůžu vidět, mluvit ani moc přemýšlet o krvi a všeobecně o vnitřnostech. Odběrům se vcelku úspěšně vyhýbám, ale když je musím absolvovat, většinou skončím v mdlobách. Ale lepším se, naposled jsem došla až do lékárny, která byla o dvě patra níž. Tuhle fobii jsem dovedla do takové dokonalosti, že nenosím naušnice. Ne, že by to souviselo s krví, ale nesnesu ten pocit, že mám nějaký kov zabodlý v těle. Nerada se na nandavání a vyndavání náušnic i koukám. Nějakou dobu zpátky jsem to chtěla zkusit, náušnice jsem si nandala, říkala jsem si "no super, mám náušnice a nic" a v tu chvíli se mi začala motat hlava a hučet v uších. Náušnice šly bleskovou rychlostí ven. Ano, v tomhle jsem blázen.
Další moje podivnost není tak úplně fobie, ale nenazvala bych to ani nemocí. Jedním slovem - hyperosmie. Zvýšená citlivost čichu. Takže vlastně ano, je to fobie - fobie z voňavek a podobných věcí. Dělá se mi z toho blbě a bolí mě hlava. To je velmi zajímavá věc - lidi si myslí, že jsem blázen, což na jednu stranu asi jsem, na druhou s tím nic moc nenadělám. Zapeklité. Na sobě nesnesu ani voňavý deodorant, a tak si pravidelně kupuju v Německu ten od Nivey bez vůně, který se k nám jaksi nedostal.

4. Kterou píseň ráda tajně zpíváš, když jsi sama?
Nevybavuju si žádnou konkrétní. Zpívám si hlavně v autě s rádiem, pokud jedu sama. Kdybych si zpívala a měla vedle sebe spolujezdce, tak asi vyskočí za jízdy.

5. Která blbost tě vytáčí a ostatní ne?
V návaznosti na třetí otázku - vytáčí mě, když si někdo v mé přítomnosti vytáhne voňavku a navoní se. To je to největší zlo a já opravdu zuřím. Jinak třeba v poslední době, když obsluha v rádoby italské restauraci vyslovuje špatně slovo gnocchi. Je to blbost, já vím, ale mohli by se těch pár slov z jídelníčku naučit. Další věc je zapnutá televize bez důvodu nebo nonstop takzvaně jako kulisa. Já ji moc nezapínám a nedokážu pochopit domácnosti, kde běží pět těchto přístrojů najednou 24 hodin denně.

6. Co děláš, když jsi nervózní?
Především zívám, je mi zima, s něčím si hraju.

7. Na které straně postele spíš?
Vždycky je mi to úplně jedno, ale moje vlastní postel je jednolůžková, takže tam si nevyberu.

8. Co byl tvůj první plyšák a jaké bylo jeho jméno?
Já jsem nikdy nedávala plyšákům jména. Ale měla jsem je moc ráda a měla jsem jich hodně. Během jednoho období jsem spala se všemi svými plyšáky v posteli, měla jsem pocit, že kdybych tam měla jen jednoho, těm ostatním by to bylo líto. Takže v závěru jsem se do té postele já sama ani nevešla.

9. Co si objednáváš ve Starbucks?
Nechodím do Starbucks. Na mě to je moc předražené a ani na tom nevidím nic výjimečného. Byla jsem tam asi dvakrát a opravdu si raději zajdu do normální kavárny nebo i do McCafé.

10. Jaké je beauty pravidlo, které kážeš, ale sama ho nedodržuješ?
Že se nemá půjčovat dekorativní kosmetika - řasenky, tužky, štětce, rtěnky. O tom jsem přesvědčená, ale nedodržuji to. Samozřejmě nezapomínám na dlouhou přednášku před porušením tohoto pravidla.

11. Kterou stranou ke sprše stojíš?
Doma máme vanu, ale pokud v ní stojím, tak většinou čelem ke dveřím, tedy bokem ke sprše.

12. Umí tvoje tělo něco divného?
Myslím si, že ne. Hodně lidí mi říká, že hodně používám mimiku, ale nic zvláštního neumím.

13. Které nezdravé jídlo jíš, i když víš, že bys neměla?
Určitě sladké. Poslední dobou zjišťuji, že mi to ani tolik nechutná, že je to jen prostý zvyk.

14. Jaký výraz často říkáš?
To si neuvědomuji. Asi prostě?

15. V čem doopravdy spíš?
No, často nahá, jinak ve všemožných nočních košilkách. Vyžívám se v těch krásných saténových, z jejichž nákupu mám výčitky svědomí, ale dokážu si obléct i něco barevnýho s bláznivým potiskem, záleží na náladě. Nikdy jsem na sobě ale neměla pyžamo nebo si to alespoň nepamatuju, mám pocit, že v tom se nedá spát.

Tak, vyplněno, vyplňování mám velice ráda..

A rozum zmizel kam?

13. října 2012 v 17:00 Melu, melu
Tak jsem se asi zamilovala. Asi určitě. Do minerální kosmetiky Lily Lolo. To je perfektní věc!
No a teď znova. Bohužel to není vše. Jako "bonus" jsem propadla jednomu muži. Má to jediný háček - je tak trochu moc starý. Zase! Proč? Znáte takové to zvláštní slovo, co označuje opak pedofila? Nemohu si na něj vzpomenout. To jsem přesně já. I když, tentokrát je to poměrně mladý pán, i když ne tak moc mladý, jak by si okolnosti (rozumějte moje rodina, celkově společnost a můj věk) představovaly. Horší je, že tohle mé poblouznění není zrovna krátkodobé. S větší či menší intenzitou trvá něco přes rok a půl. A co je na tom nejhorší? No přeci to, že právě toto poblouznění není tak úplně neopětované. A graduje a graduje a graduje. Pomalu, ale jistě se stávám člověkem, který je zbaven rozumu.
Musím se sama sobě smát. Nezbývá, než si opakovat, že život je jen jedno velké divadlo. A nebo rovnou kabaret?

Abych ten článek uvedla do trošku serióznějšího stavu, musím ve zkratce napsat něco o prázdninách. O perfektních prázdninách!
Jako tradičně - začala jsem si je dřív. Návštěvou v Luhačovicích. Klid, klid, klid. Tam ti lidé nikam nepospíchají. Někde tam potřebuju bydlet. Asi to nevyjde, tak jsem si dovezla alespoň šaty.
Červenec byl ve znamení Itálie. Skoro třítýdenní Itálie. Hezky po vlastní ose. Florencie, Pisa, Řím, Pompeje a povalování v Kalábrii. Byl ze mě šťastný cestovatel. Ráda bych si ještě něco takového zopakovala. Jediné mínus je, že nějakých devatenáct dní v teple způsobilo, že od té doby je mi pořád zima. Tam jsem si navykla lehce. Tady už hůř.
Další dovolenka proběhla na Djerbě. Prostě válečka. Přes den čvachtání v moři, povalování se na lehátku a po večerech "mint tea" a hraní si na "Google translator" mezi tetičkou a našimi novými tuniskými přáteli. Občas jsme se dostali do docela vášnivých diskuzí, řekla bych, že i obohacujících. Celé to bylo fajn. Víc než to.
Během léta samozřejmě nesměl chybět ani Český Krumlov, menší výlety po České republice, časté návštěvy Prahy.. A ze všeho nejúžasnější věc - pobývání u babičky s dědou na vesnici. A jelikož se mi po tom stýská, právě se balím a odjíždím.