Březen 2012

Nenaplánovaný plán

28. března 2012 v 22:17 Melu, melu
Nedávno jsem jela autobusem, když přistupovala paní s malým chlapečkem. Ten se hnal dozadu na "pětku", jak to děti rádi dělávají, na což ona ostře zareagovala a začala ječet něco v tom smyslu, že "tam by se musela lepit s nějakýma cizíma lidma". Ale ten tón! Úplně z ní vyzařovalo, jak nesnáší lidi, jak nesnáší všechno. Ano, nestoudně jsem se na ní otočila s otevřenou pusou a vyvalenýma očima. Bylo mi líto toho dítěte, jaký pohled na život se mu nabízí. Nejspíš to moc řeším, ale přemýšlela jsem, proč a jestli opravdu by někteří nejradši chodili v uzavřené bublině, která by omezovala jakýkoli kontakt s okolím. Už teď to tak někdy vypadá. Ignorujeme se, děláme, že jsme neviditelní a nikoho nevidíme, úsměv je nám těžkostí. Díkybohu ne všem. Ještě pořád dokážeme ty bubliny probodnout a těšit se z prostého lidského kontaktu. Povězte mi - co je víc?

Na sobotu mám naplánovanou společnost táty, bráchy a macechy, ovšem program je na mně.
O jarních prázdninách jsem s bráškou strávila několik hezkých dní, kdy jsme zašli například na Neviditelnou výstavu. Trošku jsem se obávala jeho reakce, ale myslím, že se mu to líbilo a ta hodinka tmy mu dala do života hodně. Přála bych si, aby dokázal mít rád lidi s veškerou jejich rozdílností a vážit si jejich jedinečnosti.
Byli jsme také třeba na Petříně a v mé oblíbené restauraci Klub cestovatelů. Na arabský hummus sice brácha vyřkl nezdvořilé "fuj", ale to se promíjí, ten název je přece jenom zavádějící.
Teď bych ale od vás potřebovala tip na "spešl" úžasný program na tu sobotu, nejlépe v Praze nebo někde v okolí. Či naopak třeba v Plzni, ono je to vlastně jedno. Budu vám vděčná. Vlastně už jsem vděčná předem.

Zítřkem se má odmlčet to nádherné skoro-letní počasí. Aspoň konečně uklidím (ano, přiznávám se, není to mou silnou stránkou) a dopíšu dopisy. Moje penfriendky už si musí myslet, že se psaní cestou zatoulala.
Bylo to ale dokonalé. Po každé zimě tomu teplu vůbec nevěřím a pořád se musím přesvědčovat, že je to pravda. Ale v okamžiku, kdy jsem lítala na zahradě u babičky a dědy jen v letních šatech, v ruce chvíli hrábě, chvíli kávu nebo učebnici arabštiny a začala jsem se spalovat, uvěřila jsem. A tanec divoženky mohl začít.
To mi připomíná, že chci vyzkoušet africký tanec. V rytmu bubnů! Už to slyším...
A chystám se do Českého Krumlova. Jedno z mých nejmilovanějších míst. Nemůžu se dočkat.

Konec zmatečného psaní, mějte se krásně!

Neviditelná výstava

2. března 2012 v 23:08 Melu, melu
Nezvykle po týdnu. Musím!
Včera jsem se totiž odhodlala navštívit Neviditelnou výstavu. Na hodinu si vyzkoušet život nevidomého, alespoň hodně vzdáleně. Hodinu nepoužívat zrak. Odnesla jsem si silný zážitek, který bych doporučila snad úplně každému.
Musím přiznat, že cestou na Karlovo náměstí jsme ani já ani má kamarádka nevydaly snad jediné slovo, protože se projevila nervozita. Normálně jsem se bála. A před vchodem do speciálních zatemněných místností už jsem ani nevnímala okolní dění. Pak se za námi zavřely dveře, zmizel poslední paprsek světla a už jsem jen marně otevírala a zavírala oči se snahou něco spatřit. Zmocnil se mě zvláštní pocit, opřela jsem se proto o zeď, a to už se nám představoval náš průvodce. Takový klid a vyrovnanost! Vše nám trpělivě vysvětlil, pohodu přenesl i na mě a mohli jsme se vydat na cestu. Co "uvidíte", psát nebudu, protože by pro vás výstava rázem ztratila smysl, ale mohu prozradit, že se setkáte s běžnými denními situacemi, takže se ocitnete třeba v bytě, v lese nebo i v baru, kde je možné si poslepu koupit něco k pití a především se zeptat na různé otázky ohledně života nevidomých. To vše za úplné tmy, ale s pomocným hlasem, případně pomocnou rukou nevidomého či slabozrakého průvodce.
Samozřejmě vím, že tohle je jen hra, která za hodinu skončí, že veškeré prostory jsou bezpečné, pokud se zrovna nerozeběhnete přímo do zdi, že se můžete naprosto spolehnout na průvodce a že to nemá se životem nevidomých vůbec nic společného. Přesto jsem vděčná za tenhle skvělý nápad, za tuhle osvětu. Výstava má i viditelnou část, která je také velice zajímavá.
Uvědomila jsem si, že nevidomí mají život těžký, ale že oni sami ho stále dokážou "vidět" krásný a užívat si ho naplno. Lidé s nějakým handicapem jsou většinou tak moc optimističtí a vděční, že by je vůbec nenapadlo si na nic stěžovat. Já jsem objevila jednu krásu seznamování se s lidmi za úplné tmy. Nemožnost soudit člověka podle vzhledu. Bylo zajímavé "poznat" našeho průvodce bez zraku, jen podle toho, co a jak říká, udělat si ten první dojem podle úplně jiných kritérií než obvykle. Se zrakem se při vytváření základního obrázku o člověku posouzení vzhledu jednoduše nevyhneme. Vnímáme ho míň nebo víc, nepokládáme ho za důležitý nebo se ho snažíme ignorovat, ale prostě tam je.
Od včerejška si zase o trochu víc vážím svého zraku, ale i ostatních smyslů. Jsem vděčná za zkušenost, která mi zůstane v hlavě hodně dlouho, i za potkání tak skvěle naladěného člověka, který nám trochu poodhalil svůj život a s vtipem nás provedl neviditelnou stezkou. A taky vím, že v jádru jsem všichni úplně stejní.