Únor 2012

Jaro!

22. února 2012 v 18:33 Melu, melu
Dlouho slibuji sama sobě, že sem napíšu. Vždy už už najíždím na blog.cz, ale nakonec si to rozmyslím. Několikrát už jsem dokonce začala psát a nic, tak doufám, že dneska dosáhnu toho kliknutí na tlačítko "hned zveřejnit".
Na začátek musím říct, že už nějakou dobu pěkně bublám. Bublám nadšením, radostí, štěstím, taky prostě z toho, jak je na světě krásně, ze vzpomínek, z momentálních zážitků a emocí i ze všech plánů, které se mi honí v hlavě a občas spolu mají i malou přátelskou potyčku.
Když ráno vyjdu do školy, usmívám se jako nikdy. Horší to pak je, když si začnu prozpěvovat, někteří kolemjdoucí koukají dost nahněvaně. Nedivím se. Můj zpěv není zpěvem v pravém slova smyslu. Jenže já cítím jaro. Cítíte taky jaro? Už několik dní. Čistě pro radost si doma zkouším letní šaty (příležitostně přivážím domů nové, ač bych opravdu neměla) a zasněně čichám k opalovacímu krému.
A teď ve zkratce důležité momenty či pocity z více i méně blízké doby.
Dnes mi udělal radost náš konverzační angličtinář. Dělá mi vlastně radost každý týden, protože miluju přítomnost inteligentních a na podobnou myšlenkovou vlnu nalazených lidí. Ač ho polovina školy za zády pomlouvá, jak je neschopný, protože neučí podle školních osnov, já jsem si středu od středy pořád víc jistá, že mi do života dává tisíckrát víc než všichni naši učitelé dohromady.
Miluju arabštinu. Už ale opravdu nesnesitelně (nejspíš pro okolí) a mám pocit, že se moje nadšení zvětšuje geometrickou řadou. Stejně nadšená jsem ze svých "spolustudentek" a našeho výborného učitele.
Nechávám se unášet orientálním tancem. Jeden ze spolehlivých zachránců před každodenním stereotypem, zdroj uvolnění, radosti i sebevědomí. Dokonce i nadcházející víkend mu bude věnován, a to v podobě dvou tříhodinových seminářů.
Viděla jsem film Láska je láska. Prý komedie. No nevím. Já jsem to viděla místy trošičku jinak. Ale je to jen subjektivní názor, nejspíš způsobený tím, že se autor trefil do mých slabých míst. Ať tak či tak, každopádně mohu doporučit. Stejně tak i filmy Květ pouště a Vše co Lola chce, které ale v kinech momentálně neběží.
Udělala jsem řidičák! Nechápu. Ale jsem moc ráda. Nervy to byly pořádné.
Strávila jsem týden v italských Alpách. A bylo to neskutečné!
Píšu dopisy. Miluju moment, kdy je odevzdávám paní pošťačce. A naopak také ten, kdy najdu některý ve schránce. Od některé ze svých "pen-friends" z Tuniska, Maroka nebo Alžírska. Ten pocit žádná internetová vymoženost nenahradí.
Na závěr - měli jsme krásné Vánoce. A celé (před)vánoční období. Tradiční pečení cukroví s babičkou, adventní trhy v Německu, několik dní v Českém Krumlově, návštěva absurdního dramatu Plešatá zpěvačka zakončená trdelníkem na Staroměstském náměstí..... A samozřejmě samotné svátky, na které s úsměvem na rtech vzpomínám.