Leden 2010

Napečeno, v hlavě uklizeno

29. ledna 2010 v 23:51 Melu, melu
Je to už doba sice dávno minulá, přesto vám musím napsat, co následovalo po napsání mého posledního článku. Každopádně jsem absolvovala děsivý týden s písemkami snad v každé hodině, tudíž jsem si dokázala pokazit i to mé první gymnaziální vysvědčení. Proč psát písemky průběžně, když se dají všechny napsat v posledním týdnu, že? Pak se snaží takový ne moc inteligentní člověk jako já nacpat si toho do hlavy obrovské množství, až se mu tam neuchytí vůbec nic. Paradoxní je, že jak se všichni tvářeli zdrceně, naštvaně a bůhvíjak ještě, tak já jsem oplývala dobrou náladou a úsměvem. V tu chvíli jsem si říkala, že jsem asi opravdu blázen, ale nemohla jsem si pomoci. Obvykle se mi prostě nechce ponořit se do smuteční až vzteklé nálady kvůli takovým banalitám, dějí se totiž mnohem horší věci. A navíc, já se svého úsměvu nerada vzdávám a žije se mi tak naprosto dobře. A tak si to tedy každý po svém nějak přežil, mezi tím všeobecným nestíháním jsem dokonce zaznamenala i své narozeniny. Těch jsem si všimla jen díky zvýšenému počtu smsek, což mě velice potěšilo. S víkendem přišla i oslava s příbuzenstvem, respektive s tou částí z máminy strany. Beru to spíše jako příležitost zase se jednou tak nějak hromadně sejít. Bylo to fajn, mrňata do sebe naházela zbytky vánočních perníčků, což bylo i v mém plánu, protože moje malá sestřenka a bratránek jsou snad jediní, kteří tohle cukroví jedí. Tedy spíše ho hltají a opravdu ve velkém množství, takže normální člověk by se nad tím mohl pozastavit a jeho žaludek by se mohl jemně zhoupnout, ale mým nejmenším příbuzným nevadilo ani následné řádění na šlapacím stroji. Když se všechno rozešlo, zalezla jsem s knížkou do postele, volno se přeci musí patřičně využít. Šílenou rychlostí totiž přilétl další pracovní týden, před kterým jsem ještě stihla zajít do kina a začít přemýšlet o prázdninových výjezdech. To byl dostatečný důvod, aby dny následující byly opět doprovázeny mým skvělým rozpoložením, díky kterému to také uteklo tak rychle. Následující sobota byla zasvěcena oslavě pro změnu s příbuzenstvem z tátovy strany. To se vždy zatopí v malém zahradním domečku, kterému spíše říkáme kůlna, což ale nezní tak dobře, a ze všech stran se sjíždí lidé. Je to úžasné, máme oslavu společnou s mým osmiletým bráškou a snad vždycky vládne zábava a milá atmosféra. Jediný háček je v tom, že hosté se pořád nějak množí, za což jsme samozřejmě rádi, ale za chvíli budeme muset rozšířit prostory, aby se všichni někam poskládali. Tato hromadná sešlost se protáhla do druhého dne, kdy jsme vypustili do nebes lampióny a kdy jsem po hlubokém spánku navštívila i divadlo. Pondělí, které se pomalu blížilo, mělo být synonymem naprosté flákačky. A také že ano! V tomto duchu se to neslo dokonce až do konce zkráceného týdne, protože čtrnáct studentů z naší třídy bylo na horách. Ano, ano, takové kdyby to v té škole bylo pořád, chodila bych tam snad i ráda. Ve čtvrtek jsem dostala do rukou ten šíleně vypadající papír. Jsem asi hloupá, ale jsem spokojená, protože z našeho rodného a dvou cizích jazyků mám jedničku, což je pro mě nejdůležitější a také nejzábavnější. Celkově jsem vyčetla dvě trojky, čtyři dvojky a šest jedniček. Nepropadám, tudíž jsem se dnes netrestala, ale tento den jsem si tuze užívala. Chvilku v ruce knížka, chvilku zase časopis, pak jsem upekla bábovku, zhlédla jsem film, trošku jsem poklidila, poslechla jsem si takové ty krásné a hluboké písničky. Jsem šťastná. Naprosto šťastná. A zítra budu konečně po těch letech sáňkovat, jak já se jen těším! Užívejte si života jako já, přeji vám ten nejkrásnější víkend a abyste mě mohli mít za tu, která má ráda otázky, můžete si přečíst další rozhovor, do kterého jsem se s chutí vrhla.

Víkend nevydařených plánů

10. ledna 2010 v 20:16 Melu, melu
Tak první školní týden po prázdninách je za mnou. A bohužel další přede mnou. Často přemýšlím o útěku. Ale v realizaci této myšlenky se zaseknu vždy, když začnu přemýšlet, kam bych tak chtěla utéci. Není kam. A tak mi nezbývá nic jiného, než si o prázdninovém klidu, o nicnedělání, o čtení knížek, o harmonii duše a o kouzelných procházkách přírodou nechat jen zdát. Snad zase za čas. Teď se musím vrhnout na učení a každodenní brzké vstávání. Už minulý týden se to písemkami jen hemžilo, příští to bude ještě mnohem horší. Jediný zážitek, co by se týkal vyučovacích hodin, bylo psaní slohové práce, a to dopis spisovateli. Přemýšlela jsem, přemýšlela, komu tak mám napsat, až mi do hlavy vlétla Božena Němcová. Tak jsem se tím nápadem rozvášnila, že mi začala třeštit hlava. Takhle já to mám. Nějaký prudký nával vzteku nebo nadšení a hlava mi může puknout. Asi se mi do ní v tu chvíli všechno nevejde. V pátek jsem se tedy přestěhovala do roku 1857, zkoušela jsem se to nějak odhadnout a psala jsem naší paní spisovatelce. Splácala jsem opravdu zvláštnosti a doufám, že to naše češtinářka přežije. A abych se ještě vyjádřila k nadpisu, musím říct, že tenhle víkend se mi všechny plány v půli hroutily. V sobotu jsem se s rozhodnutím, že vezmu u babičky malou sestřenku a bratránka a půjdu s nimi sáňkovat, nabalila a odešla na autobus, který měl ject do vesničky, kde bydlí babička a děda. Vesnička je ale na vršku, a tak mě pan řidič v půli cesty vyhodil s odůvodněním, že dál nejede, protože cesta není sjízdná. Počkala jsem si tedy hodinku na autobus nazpátek a jela domů. Tam jsem si to užívala, ale přece jenom mě to trochu mrzelo, jelikož jsem se na sáňkování těšila jako malé dítě. Vždyť už jsem pár let nesáňkovala a s těmi mrňaty je zábava! Dneska jsme zase měly s mamkou a sestřenkou lístky do divadla. Poté, co jsme se tam složitě dopravily, jsme ale zjistily, že představení bylo zrušeno. Těšila jsem se, ale co naplat. Aspoň jsme prošly pár obchodů a já jsem si koupila nové šaty. To už jsou druhé za letošní zimní období. Kdybyste věděli, že jako malá jsem byla skoro jako kluk a šatičky na mě nikdo neměl možnost vidět, neuvěřili byste mi, že teď bych nejradši nic jiného nenosila. Jsem ráda, že ty dva volné dny byly, vychutnala jsem si je plnými doušky, i když mi pár věcí nevyšlo. Přeji vám úspěšný týden!

Šoky horší než elektrické

3. ledna 2010 v 13:19 Melu, melu
Možná vás napadne, jaké šoky mám na mysli. Ano, ty z příchodu do školy po prázdninách. Prázdniny utekly stejně rychle jako svátky a zase nastane ten neustálý stereotypní koloběh. Škola, spánek, škola, spánek, škola, spánek! Právě nastal okamžik, kdy potřebuji koňskou dávku optimismu. Nebudu si totiž nic nalhávat, prázdniny jsem si jen užívala, hned na jejich začátku jsem s úsměvem srovnala všechny učebnice a sešity do šuplíku s prohlášením, že teď je dva týdny nechci ani vidět. Tak se také stalo. Jsem tedy smířena s faktem, že mi mé pohádkové flákání dají milí profesoři pěkně sežrat. Na druhou stranu se mohu těšit na pár dobrých duší, s kterými ráda podrobně proberu uplynulé dva týdny a mnohé další. Mimochodem, víte, jak mám ráda otázky a všemožné dotazníky. Zapojila jsem se proto do milého rozhovoru, na který se ostatně můžete sami podívat. Zbývá mi už jen popřát vám úspěšný návrat do pracovních dnů, Slovákům příjemné prožití dalšího týdne volna a úplně všem krásný nový rok!