na Blog.cz

Nedávno jsem jela autobusem, když přistupovala paní s malým chlapečkem. Ten se hnal dozadu na "pětku", jak to děti rádi dělávají, na což ona ostře zareagovala a začala ječet něco v tom smyslu, že "tam by se musela lepit s nějakýma cizíma lidma". Ale ten tón! Úplně z ní vyzařovalo, jak nesnáší lidi, jak nesnáší všechno. Ano, nestoudně jsem se na ní otočila s otevřenou pusou a vyvalenýma očima. Bylo mi líto toho dítěte, jaký pohled na život se mu nabízí. Nejspíš to moc řeším, ale přemýšlela jsem, proč a jestli opravdu by někteří nejradši chodili v uzavřené bublině, která by omezovala jakýkoli kontakt s okolím. Už teď to tak někdy vypadá. Ignorujeme se, děláme, že jsme neviditelní a nikoho nevidíme, úsměv je nám těžkostí. Díkybohu ne všem. Ještě pořád dokážeme ty bubliny probodnout a těšit se z prostého lidského kontaktu. Povězte mi - co je víc?

Na sobotu mám naplánovanou společnost táty, bráchy a macechy, ovšem program je na mně.

O jarních prázdninách jsem s bráškou strávila několik hezkých dní, kdy jsme zašli například na Neviditelnou výstavu. Trošku jsem se obávala jeho reakce, ale myslím, že se mu to líbilo a ta hodinka tmy mu dala do života hodně. Přála bych si, aby dokázal mít rád lidi s veškerou jejich rozdílností a vážit si jejich jedinečnosti.

Byli jsme také třeba na Petříně a v mé oblíbené restauraci Klub cestovatelů. Na arabský hummus sice brácha vyřkl nezdvořilé "fuj", ale to se promíjí, ten název je přece jenom zavádějící.

Teď bych ale od vás potřebovala tip na "spešl" úžasný program na tu sobotu, nejlépe v Praze nebo někde v okolí. Či naopak třeba v Plzni, ono je to vlastně jedno. Budu vám vděčná. Vlastně už jsem vděčná předem.

Zítřkem se má odmlčet to nádherné skoro-letní počasí. Aspoň konečně uklidím (ano, přiznávám se, není to mou silnou stránkou) a dopíšu dopisy. Moje penfriendky už si musí myslet, že se psaní cestou zatoulala.

Bylo to ale dokonalé. Po každé zimě tomu teplu vůbec nevěřím a pořád se musím přesvědčovat, že je to pravda. Ale v okamžiku, kdy jsem lítala na zahradě u babičky a dědy jen v letních šatech, v ruce chvíli hrábě, chvíli kávu nebo učebnici arabštiny a začala jsem se spalovat, uvěřila jsem. A tanec divoženky mohl začít.

To mi připomíná, že chci vyzkoušet africký tanec. V rytmu bubnů! Už to slyším...

A chystám se do Českého Krumlova. Jedno z mých nejmilovanějších míst. Nemůžu se dočkat.

Konec zmatečného psaní, mějte se krásně!

Nezvykle po týdnu. Musím!
Včera jsem se totiž odhodlala navštívit Neviditelnou výstavu. Na hodinu si vyzkoušet život nevidomého, alespoň hodně vzdáleně. Hodinu nepoužívat zrak. Odnesla jsem si silný zážitek, který bych doporučila snad úplně každému.
Musím přiznat, že cestou na Karlovo náměstí jsme ani já ani má kamarádka nevydaly snad jediné slovo, protože se projevila nervozita. Normálně jsem se bála. A před vchodem do speciálních zatemněných místností už jsem ani nevnímala okolní dění. Pak se za námi zavřely dveře, zmizel poslední paprsek světla a už jsem jen marně otevírala a zavírala oči se snahou něco spatřit. Zmocnil se mě zvláštní pocit, opřela jsem se proto o zeď, a to už se nám představoval náš průvodce. Takový klid a vyrovnanost! Vše nám trpělivě vysvětlil, pohodu přenesl i na mě a mohli jsme se vydat na cestu. Co "uvidíte", psát nebudu, protože by pro vás výstava rázem ztratila smysl, ale mohu prozradit, že se setkáte s běžnými denními situacemi, takže se ocitnete třeba v bytě, v lese nebo i v baru, kde je možné si poslepu koupit něco k pití a především se zeptat na různé otázky ohledně života nevidomých. To vše za úplné tmy, ale s pomocným hlasem, případně pomocnou rukou nevidomého či slabozrakého průvodce.
Samozřejmě vím, že tohle je jen hra, která za hodinu skončí, že veškeré prostory jsou bezpečné, pokud se zrovna nerozeběhnete přímo do zdi, že se můžete naprosto spolehnout na průvodce a že to nemá se životem nevidomých vůbec nic společného. Přesto jsem vděčná za tenhle skvělý nápad, za tuhle osvětu. Výstava má i viditelnou část, která je také velice zajímavá.

Uvědomila jsem si, že nevidomí mají život těžký, ale že oni sami ho stále dokážou "vidět" krásný a užívat si ho naplno. Lidé s nějakým handicapem jsou většinou tak moc optimističtí a vděční, že by je vůbec nenapadlo si na nic stěžovat. Já jsem objevila jednu krásu seznamování se s lidmi za úplné tmy. Nemožnost soudit člověka podle vzhledu. Bylo zajímavé "poznat" našeho průvodce bez zraku, jen podle toho, co a jak říká, udělat si ten první dojem podle úplně jiných kritérií než obvykle. Se zrakem se při vytváření základního obrázku o člověku posouzení vzhledu jednoduše nevyhneme. Vnímáme ho míň nebo víc, nepokládáme ho za důležitý nebo se ho snažíme ignorovat, ale prostě tam je.
Od včerejška si zase o trochu víc vážím svého zraku, ale i ostatních smyslů. Jsem vděčná za zkušenost, která mi zůstane v hlavě hodně dlouho, i za potkání tak skvěle naladěného člověka, který nám trochu poodhalil svůj život a s vtipem nás provedl neviditelnou stezkou. A taky vím, že v jádru jsem všichni úplně stejní.

Dlouho slibuji sama sobě, že sem napíšu. Vždy už už najíždím na blog.cz, ale nakonec si to rozmyslím. Několikrát už jsem dokonce začala psát a nic, tak doufám, že dneska dosáhnu toho kliknutí na tlačítko "hned zveřejnit".

Na začátek musím říct, že už nějakou dobu pěkně bublám. Bublám nadšením, radostí, štěstím, taky prostě z toho, jak je na světě krásně, ze vzpomínek, z momentálních zážitků a emocí i ze všech plánů, které se mi honí v hlavě a občas spolu mají i malou přátelskou potyčku.
Když ráno vyjdu do školy, usmívám se jako nikdy. Horší to pak je, když si začnu prozpěvovat, někteří kolemjdoucí koukají dost nahněvaně. Nedivím se. Můj zpěv není zpěvem v pravém slova smyslu. Jenže já cítím jaro. Cítíte taky jaro? Už několik dní. Čistě pro radost si doma zkouším letní šaty (příležitostně přivážím domů nové, ač bych opravdu neměla) a zasněně čichám k opalovacímu krému.
A teď ve zkratce důležité momenty či pocity z více i méně blízké doby.

Dnes mi udělal radost náš konverzační angličtinář. Dělá mi vlastně radost každý týden, protože miluju přítomnost inteligentních a na podobnou myšlenkovou vlnu nalazených lidí. Ač ho polovina školy za zády pomlouvá, jak je neschopný, protože neučí podle školních osnov, já jsem si středu od středy pořád víc jistá, že mi do života dává tisíckrát víc než všichni naši učitelé dohromady.

Miluju arabštinu. Už ale opravdu nesnesitelně (nejspíš pro okolí) a mám pocit, že se moje nadšení zvětšuje geometrickou řadou. Stejně nadšená jsem ze svých "spolustudentek" a našeho výborného učitele.
Nechávám se unášet orientálním tancem. Jeden ze spolehlivých zachránců před každodenním stereotypem, zdroj uvolnění, radosti i sebevědomí. Dokonce i nadcházející víkend mu bude věnován, a to v podobě dvou tříhodinových seminářů.

Viděla jsem film Láska je láska. Prý komedie. No nevím. Já jsem to viděla místy trošičku jinak. Ale je to jen subjektivní názor, nejspíš způsobený tím, že se autor trefil do mých slabých míst. Ať tak či tak, každopádně mohu doporučit. Stejně tak i filmy Květ pouště a Vše co Lola chce, které ale v kinech momentálně neběží.

Udělala jsem řidičák! Nechápu. Ale jsem moc ráda. Nervy to byly pořádné.

Strávila jsem týden v italských Alpách. A bylo to neskutečné!

Píšu dopisy. Miluju moment, kdy je odevzdávám paní pošťačce. A naopak také ten, kdy najdu některý ve schránce. Od některé ze svých "pen-friends" z Tuniska, Maroka nebo Alžírska. Ten pocit žádná internetová vymoženost nenahradí.
Na závěr - měli jsme krásné Vánoce. A celé (před)vánoční období. Tradiční pečení cukroví s babičkou, adventní trhy v Německu, několik dní v Českém Krumlově, návštěva absurdního dramatu Plešatá zpěvačka zakončená trdelníkem na Staroměstském náměstí..... A samozřejmě samotné svátky, na které s úsměvem na rtech vzpomínám.

Asi každý z nás má nějaká tajná přání. Nebo naprosto veřejná, na tom nezáleží. Já samozřejmě také a jedno z těch menších (do větších řadím spíš ty, na kterých se sama nějak výrazně zasluhuji) jsem si splnila právě ve čtvrtek.
Dlouho jsem plánovala, že navštívím výstavu úžasné módní návrhářky Blanky Matragi, která je nainstalována v Obecním domě. Jako na většinu věcí, tak i na tuto jsem nemohla najít to správné místo ve svém diáři, ale v momentě, kdy jsme s mamkou objevily pozvánku na autorkou komentovanou prohlídku, šlo vše stranou. Lístky byly objednány hned v první den prodeje. Nelitujeme ani jedna, samozřejmě. Všechny šaty byly nádherné, snad každá žena si musela pronést to své "ach, jen jednou je mít na sobě". A strávit nějaký čas v přítomnosti energické a dobře naladěné Blanky Matragi, to byl zážitek. Knížky mám samozřejmě podepsané, ač jednu ještě ani nevlastním - má ji pro mě kamarádka k Vánocům. Ta mi byla s přísným zákazem čtení od Ježíška zapůjčena. A vydržela jsem to, jen na dva obrázky jsem se podívala.
K doladění hezkého čtvrtečního dne jsme si také zašly na kosmetiku a do libanonské restaurace U Cedru na zákusek. Takové dny miluju.
Víkend byl trošku uklízecí, ale stihla jsem i zajít podruhé do kina na Muži v naději a také zajet do Prahy do Dobré čajovny a na rychlé okouknutí obchodů.. Ovšem nápady na dárky letos nedorazily, potřebovala bych tipy...

Jen tak si jít a nevědět kam. Chvíli nepustit rozum ke slovu. Brodit se listím a jen tak se usmívat. Neřešit čas, jen vnímat vše kolem a zároveň nevnímat nic. Nevěřila bych, co toto trávení času dokáže člověku dát. Vytoužený klid duše, zajímavá místa, na která by za normálních okolností nikdy nepřišel, spoustu milých lidí, snad i jedno nové cenné přátelství?
Až si najdete čas, zkuste to taky, jako já v Praze po kurzu arabštiny. A až budete chtít jiný druh zábavy, kapku té kultury, zajděte si do divadla ABC na Janu Eyrovou. Evellyn Pacoláková, Hynek Čermák i všichni ostatní v tomto představení excelují tak, že se mi tajil dech. Ta opravdovost vztahu Eyrové a Rochestra, tolik pravdy v celku! Nádhera...
Příští týden mne čeká výstava Timeless s účastí a komentářem samotné autorky Blanky Matragi. Zdá se mi, že poslední dobou přicházejí samé obohacující zážitky. Myslím, že tato akce bude jedním z nich..

Dnes začal úžasný týden. Úžasný tím, že vůbec nebude stereotypní. Úžasný tím, že prakticky vzato od čtvrtka nebudu ve škole. Úžasný tím, že uvidím tři divadelní představení. První zítra ve škole, což jsem se dozvěděla teprve dneska. A absolutně netuším, kdo a co bude hrát. Nevadí, nechám se překvapit. Odpoledne si zajdu zahrát na paní uklízečku, jak je mým dobrým úterním zvykem v rámci nevrhnutí se do mínusu. Večer se naopak proměním v orientální tanečnici. V orientální tanečnici, která neumí tančit. Alespoň z toho umím načerpat dobrou náladu. A že by i nějaké nově přicházející ženské sebevědomí? Myslím, že ano.

Sebevědomí ode mě naopak neuvěřitelnou rychlostí utíká v autoškole, která mě čeká opět ve středu odpoledne. Nejspíš nebudu zrovna přirozený talent. Můj učitel je však milý a trpělivý. Ovšem do určité míry. Někdy házím jen pohledy "pomoc, za chvíli se rozbrečím". Muže ženské slzy děsí, a tak to funguje perfektně. Jen škoda, že ty pohledy jsou naprosto nefalšované. Jsem zvědavá, jak já udělám závěrečky. No co, do těch je ještě daleko. Teď je potřeba jen uklidnění po jízdách. A k tomu jsem si tentokrát připravila středeční představení Jana Eyrová v ABC, kam jedeme s kamarádkou. Mimo jiné se i moc těším na večerní Václavské náměstí. Mám to tam v tuto denní dobu moc ráda. Ani nevím proč. Možná pro ty kontrasty - jedni v elegantním oblečení jdoucí z drahé restaurace nebo z divadla, druzí na první pohled trošku zvláštní jdoucí bůhvíkam. A to nemluvím o rozmanitosti jazyků, národů i barev. Z některých lidí jde strach, to je pravda, ale asi i to k tomu patří.

Nejradši bych si sedla na schody Národního muzea a pozorovala dění až do rána, ale to nepůjde. Na čtvrtek jsem si na sebe totiž nachystala zajímavou věc. Moc nevím, do čeho jdu, a tak jsem zvědavá. Jedná se o workshop, na kterém se účastníci budou snažit vymyslet vše možné na podporu "boje" proti rasismu a xenofobii. Nejsem si jista, zdali budu moci nějak pomoct, ale tato problematika mě opravdu zajímá a něco mi říká, že bych si tuto akci neměla nechat ujít. Samozřejmě se počítá s další spoluprácí, tak uvidíme, co se z toho vyvrbí.

V pátek pojedu opět do Prahy, tentokrát v rámci školy na divadlo v angličtině. Nevím, jaké to bude představení, z nikoho jsem to nevypáčila, ale těším se. Pak ještě projdu s kamarádkou nějaké krámky a snad najdu nějaké hezké dárky k Vánocům.

Popřípadě je nakoupím ještě v sobotu, kdy mám arabštinu. A potom sraz s holčinou, kterou jsem ještě nikdy neviděla naživo, ale myslím, že si máme hodně co říct. Pokud ovšem po lekci arabštiny budu mít ještě sílu mluvit. Čímž ovšem nechci říct, že se netěším. Právě naopak.
Mimochodem, o podzimních prázdninách jsem si koupila v Německu kartáč na vlasy z kančích štětin. Je perfektní! Nejradši bych se pořád jen česala. Perfektní ale byl i celý výlet do Německa, i celé pětidenní volno, i právě skončený víkend.... Momentálně jsem absolutně spokojená. A ráda chodím hromadami suchého listí. Ještě před nějakou dobou jsem se nechtěla rozloučit s létem, ale teď vidím, že i podzim je moc krásné období...

Nový školní rok už se dávno rozjel. Zvykla jsem si rychle, ač mi to činilo a stále činí velké potíže. Mám radost, že nepropadám. Zatím nepropadám. A dál to neřeším. Dost bylo tiků v oku, psychosomatického ekzému a bolesti hlavy. Buď vítán, bezstarostný pohlede na svět!

Začala jsem s orientálním tancem. Něco mě k tomu táhlo už asi půl roku. Kroutím zadkem sice zvláštně, ale třeba se to časem zlepší. A mě to baví! To je hlavní. Před druhou lekcí jsem si udělala radost - koupila jsem si penízkový šátek. Radost z cinkání je prý skvělá motivace k ráznému a správnému házení boky. Takže tak.
Pokračuju s dálkovým kurzem arabštiny. A jsem čím dál tím víc pevně rozhodnutá, že tohle někam povede. A i kdyby ne, vlastní kurzy i mé samostudium mě neuvěřitelně naplňuje. A už i to je úspěch. Přece jenom - cesta je cíl. A aby té radosti nebylo málo, pořídila jsem si úžasný sešit od italského Pigna z edice Holly Hobbie, na kterém je holčička s kočárkem. Ráda se držím hesla na zadní straně - take time to smell the flowers. Ať obrazně či doslova.

Po Dobré čajovně v Českém Krumlově jsem navštívila Dobrou čajovnu na Václavském náměstí. Všem doporučuji. A sedněte/lehněte si na polštáře, to je stejně naprosto nejlepší. Se sestřenicí jsme své Pouštní duny ucucávaly asi dvě hodiny. Není divu, cena není zrovna nejpříznivější. I tak to ale stálo za to a těším se na zopakování.

Objevila jsem se také na letošním karlštejnském vinobraní. Jelikož počasí oproti minulému roku opravdu přálo, nebylo se možné hnout. Holt něco za něco. Následující večer u krbu s přáteli a velkým množstvím burčáku jsem si naopak užila úplně stejně jako minulý rok.
Z mého kulturního vyžití musím zmínit muzikál Dracula a Jesus Christ Superstar. Dracula byl perfektní, u Ježíše trošku lituju zmeškání původní verze ve Spirále, která byla prý dokonalá. Teď to bylo hezké. V kině jsem byla na Mužích v naději. Co na to říct? Miluju české komedie!

Dělám autoškolu. Zážitek nad zážitky.

Sháním kozačky. Velikost 42. Nemožné.

Čtu Why men lie and women cry. V průměru denně asi jednu stránku. Nestíhám.
Včera jsem poslala dopis. Do Tuniska. Tu dětskou radost si nedokážete představit.

Jím pomelo. Za chvíli budu jíst mandarinky. Budou Vánoce.
O víkendu jsem s širší rodinou hrála Activity. Bomba!

Ještě nemám žádné dárky. Letos jsem už o dva měsíce zpožděná.

Neuvěřitelně se těším na pečení cukroví s babičkou. Tomu říkám kouzlo Vánoc.

Je volno a já jsem za to vděčná. Dneska jsem byla v autoškole a pak nakupovat. Z pětihodinového nákupu vyplynuly jen punčochy. Zítra se budu válet doma. Budu žehlit, budu vařit, budu si číst, budu uklízet, budu trénovat orientální tanec, budu se učit slovíčka na arabštinu, budu si dělat zábal z heny na vlasy... Takový den už jsem dlouho nezažila. Tentokrát jsem z tohoto poflakování úplně natěšená. V pátek jedu do Německa. Na výlet, na nákupy? Já nevím. Ono z toho něco vyplyne. Jako mi právě teď ze zvláštního psychického pochodu vyplynulu, že bych sem chtěla psát častěji....

Jsem šťastná. Děkuju bohu, děkuju svému okolí a děkuju také sobě.