15 zvláštností o mně (15 weird facts about me)

31. října 2012 v 22:01 |  Jednoduše něco
Mám chuť zase něco vyplňovat..

1. Jakou přezdívkou ti říká jen tvá rodina?
No na vymýšlení přezdívek, nebo tedy spíš pojmenování, která používám pro všechny, jsem expert já. Velice se tak ustálila Lojzička, tak jsem často nazývána taky, v mužském provedení pak Lojzík. Především s kamarádkou se hojně oslovujeme Pipi. Nejpikantnější přezdívky máme s mou maminkou. Na ty jsme si dost zvykly, ale bohužel jsou nepublikovatelné.

2. Máš nějaké divné zvyky?
Určitě jich mám hodně, ale asi si jich teď moc nevybavím. Nevím, jestli se to dá označit jako zvyk - nejradši snídám dětskou mléčnou kaši Sunarku. Od ukončeného 6. měsíce nebo tak něco?
Nosím s sebou v kabelce lak na vlasy. Já si ale myslím, že je to normální. Lidé okolo mi říkají, že ne. Jenže já mám jemné vlasy a jsem neskutečně nervózní, když mi přestane "patka" tvar a nějaký pramen mi začne padat do očí. Kamarádka ze mě byla vždycky na mrtvici, ale nedávno uznala, že když si občas přelakuju vlasy, je to lepší, než když se pořád ošívám a dvacetkrát za minutu si šáhnu do vlasů, abych tam ten pramen nějak znova "nahodila".
Jinak jsem tak všeobecně celá zvláštní.

3. Máš nějaké divné fóbie?
Hematofobie. Nemůžu vidět, mluvit ani moc přemýšlet o krvi a všeobecně o vnitřnostech. Odběrům se vcelku úspěšně vyhýbám, ale když je musím absolvovat, většinou skončím v mdlobách. Ale lepším se, naposled jsem došla až do lékárny, která byla o dvě patra níž. Tuhle fobii jsem dovedla do takové dokonalosti, že nenosím naušnice. Ne, že by to souviselo s krví, ale nesnesu ten pocit, že mám nějaký kov zabodlý v těle. Nerada se na nandavání a vyndavání náušnic i koukám. Nějakou dobu zpátky jsem to chtěla zkusit, náušnice jsem si nandala, říkala jsem si "no super, mám náušnice a nic" a v tu chvíli se mi začala motat hlava a hučet v uších. Náušnice šly bleskovou rychlostí ven. Ano, v tomhle jsem blázen.
Další moje podivnost není tak úplně fobie, ale nenazvala bych to ani nemocí. Jedním slovem - hyperosmie. Zvýšená citlivost čichu. Takže vlastně ano, je to fobie - fobie z voňavek a podobných věcí. Dělá se mi z toho blbě a bolí mě hlava. To je velmi zajímavá věc - lidi si myslí, že jsem blázen, což na jednu stranu asi jsem, na druhou s tím nic moc nenadělám. Zapeklité. Na sobě nesnesu ani voňavý deodorant, a tak si pravidelně kupuju v Německu ten od Nivey bez vůně, který se k nám jaksi nedostal.

4. Kterou píseň ráda tajně zpíváš, když jsi sama?
Nevybavuju si žádnou konkrétní. Zpívám si hlavně v autě s rádiem, pokud jedu sama. Kdybych si zpívala a měla vedle sebe spolujezdce, tak asi vyskočí za jízdy.

5. Která blbost tě vytáčí a ostatní ne?
V návaznosti na třetí otázku - vytáčí mě, když si někdo v mé přítomnosti vytáhne voňavku a navoní se. To je to největší zlo a já opravdu zuřím. Jinak třeba v poslední době, když obsluha v rádoby italské restauraci vyslovuje špatně slovo gnocchi. Je to blbost, já vím, ale mohli by se těch pár slov z jídelníčku naučit. Další věc je zapnutá televize bez důvodu nebo nonstop takzvaně jako kulisa. Já ji moc nezapínám a nedokážu pochopit domácnosti, kde běží pět těchto přístrojů najednou 24 hodin denně.

6. Co děláš, když jsi nervózní?
Především zívám, je mi zima, s něčím si hraju.

7. Na které straně postele spíš?
Vždycky je mi to úplně jedno, ale moje vlastní postel je jednolůžková, takže tam si nevyberu.

8. Co byl tvůj první plyšák a jaké bylo jeho jméno?
Já jsem nikdy nedávala plyšákům jména. Ale měla jsem je moc ráda a měla jsem jich hodně. Během jednoho období jsem spala se všemi svými plyšáky v posteli, měla jsem pocit, že kdybych tam měla jen jednoho, těm ostatním by to bylo líto. Takže v závěru jsem se do té postele já sama ani nevešla.

9. Co si objednáváš ve Starbucks?
Nechodím do Starbucks. Na mě to je moc předražené a ani na tom nevidím nic výjimečného. Byla jsem tam asi dvakrát a opravdu si raději zajdu do normální kavárny nebo i do McCafé.

10. Jaké je beauty pravidlo, které kážeš, ale sama ho nedodržuješ?
Že se nemá půjčovat dekorativní kosmetika - řasenky, tužky, štětce, rtěnky. O tom jsem přesvědčená, ale nedodržuji to. Samozřejmě nezapomínám na dlouhou přednášku před porušením tohoto pravidla.

11. Kterou stranou ke sprše stojíš?
Doma máme vanu, ale pokud v ní stojím, tak většinou čelem ke dveřím, tedy bokem ke sprše.

12. Umí tvoje tělo něco divného?
Myslím si, že ne. Hodně lidí mi říká, že hodně používám mimiku, ale nic zvláštního neumím.

13. Které nezdravé jídlo jíš, i když víš, že bys neměla?
Určitě sladké. Poslední dobou zjišťuji, že mi to ani tolik nechutná, že je to jen prostý zvyk.

14. Jaký výraz často říkáš?
To si neuvědomuji. Asi prostě?

15. V čem doopravdy spíš?
No, často nahá, jinak ve všemožných nočních košilkách. Vyžívám se v těch krásných saténových, z jejichž nákupu mám výčitky svědomí, ale dokážu si obléct i něco barevnýho s bláznivým potiskem, záleží na náladě. Nikdy jsem na sobě ale neměla pyžamo nebo si to alespoň nepamatuju, mám pocit, že v tom se nedá spát.

Tak, vyplněno, vyplňování mám velice ráda..
 

A rozum zmizel kam?

13. října 2012 v 17:00 |  Melu, melu
Tak jsem se asi zamilovala. Asi určitě. Do minerální kosmetiky Lily Lolo. To je perfektní věc!
No a teď znova. Bohužel to není vše. Jako "bonus" jsem propadla jednomu muži. Má to jediný háček - je tak trochu moc starý. Zase! Proč? Znáte takové to zvláštní slovo, co označuje opak pedofila? Nemohu si na něj vzpomenout. To jsem přesně já. I když, tentokrát je to poměrně mladý pán, i když ne tak moc mladý, jak by si okolnosti (rozumějte moje rodina, celkově společnost a můj věk) představovaly. Horší je, že tohle mé poblouznění není zrovna krátkodobé. S větší či menší intenzitou trvá něco přes rok a půl. A co je na tom nejhorší? No přeci to, že právě toto poblouznění není tak úplně neopětované. A graduje a graduje a graduje. Pomalu, ale jistě se stávám člověkem, který je zbaven rozumu.
Musím se sama sobě smát. Nezbývá, než si opakovat, že život je jen jedno velké divadlo. A nebo rovnou kabaret?

Abych ten článek uvedla do trošku serióznějšího stavu, musím ve zkratce napsat něco o prázdninách. O perfektních prázdninách!
Jako tradičně - začala jsem si je dřív. Návštěvou v Luhačovicích. Klid, klid, klid. Tam ti lidé nikam nepospíchají. Někde tam potřebuju bydlet. Asi to nevyjde, tak jsem si dovezla alespoň šaty.
Červenec byl ve znamení Itálie. Skoro třítýdenní Itálie. Hezky po vlastní ose. Florencie, Pisa, Řím, Pompeje a povalování v Kalábrii. Byl ze mě šťastný cestovatel. Ráda bych si ještě něco takového zopakovala. Jediné mínus je, že nějakých devatenáct dní v teple způsobilo, že od té doby je mi pořád zima. Tam jsem si navykla lehce. Tady už hůř.
Další dovolenka proběhla na Djerbě. Prostě válečka. Přes den čvachtání v moři, povalování se na lehátku a po večerech "mint tea" a hraní si na "Google translator" mezi tetičkou a našimi novými tuniskými přáteli. Občas jsme se dostali do docela vášnivých diskuzí, řekla bych, že i obohacujících. Celé to bylo fajn. Víc než to.
Během léta samozřejmě nesměl chybět ani Český Krumlov, menší výlety po České republice, časté návštěvy Prahy.. A ze všeho nejúžasnější věc - pobývání u babičky s dědou na vesnici. A jelikož se mi po tom stýská, právě se balím a odjíždím.

Nenaplánovaný plán

28. března 2012 v 22:17 |  Melu, melu
Nedávno jsem jela autobusem, když přistupovala paní s malým chlapečkem. Ten se hnal dozadu na "pětku", jak to děti rádi dělávají, na což ona ostře zareagovala a začala ječet něco v tom smyslu, že "tam by se musela lepit s nějakýma cizíma lidma". Ale ten tón! Úplně z ní vyzařovalo, jak nesnáší lidi, jak nesnáší všechno. Ano, nestoudně jsem se na ní otočila s otevřenou pusou a vyvalenýma očima. Bylo mi líto toho dítěte, jaký pohled na život se mu nabízí. Nejspíš to moc řeším, ale přemýšlela jsem, proč a jestli opravdu by někteří nejradši chodili v uzavřené bublině, která by omezovala jakýkoli kontakt s okolím. Už teď to tak někdy vypadá. Ignorujeme se, děláme, že jsme neviditelní a nikoho nevidíme, úsměv je nám těžkostí. Díkybohu ne všem. Ještě pořád dokážeme ty bubliny probodnout a těšit se z prostého lidského kontaktu. Povězte mi - co je víc?

Na sobotu mám naplánovanou společnost táty, bráchy a macechy, ovšem program je na mně.
O jarních prázdninách jsem s bráškou strávila několik hezkých dní, kdy jsme zašli například na Neviditelnou výstavu. Trošku jsem se obávala jeho reakce, ale myslím, že se mu to líbilo a ta hodinka tmy mu dala do života hodně. Přála bych si, aby dokázal mít rád lidi s veškerou jejich rozdílností a vážit si jejich jedinečnosti.
Byli jsme také třeba na Petříně a v mé oblíbené restauraci Klub cestovatelů. Na arabský hummus sice brácha vyřkl nezdvořilé "fuj", ale to se promíjí, ten název je přece jenom zavádějící.
Teď bych ale od vás potřebovala tip na "spešl" úžasný program na tu sobotu, nejlépe v Praze nebo někde v okolí. Či naopak třeba v Plzni, ono je to vlastně jedno. Budu vám vděčná. Vlastně už jsem vděčná předem.

Zítřkem se má odmlčet to nádherné skoro-letní počasí. Aspoň konečně uklidím (ano, přiznávám se, není to mou silnou stránkou) a dopíšu dopisy. Moje penfriendky už si musí myslet, že se psaní cestou zatoulala.
Bylo to ale dokonalé. Po každé zimě tomu teplu vůbec nevěřím a pořád se musím přesvědčovat, že je to pravda. Ale v okamžiku, kdy jsem lítala na zahradě u babičky a dědy jen v letních šatech, v ruce chvíli hrábě, chvíli kávu nebo učebnici arabštiny a začala jsem se spalovat, uvěřila jsem. A tanec divoženky mohl začít.
To mi připomíná, že chci vyzkoušet africký tanec. V rytmu bubnů! Už to slyším...
A chystám se do Českého Krumlova. Jedno z mých nejmilovanějších míst. Nemůžu se dočkat.

Konec zmatečného psaní, mějte se krásně!
 


Neviditelná výstava

2. března 2012 v 23:08 |  Melu, melu
Nezvykle po týdnu. Musím!
Včera jsem se totiž odhodlala navštívit Neviditelnou výstavu. Na hodinu si vyzkoušet život nevidomého, alespoň hodně vzdáleně. Hodinu nepoužívat zrak. Odnesla jsem si silný zážitek, který bych doporučila snad úplně každému.
Musím přiznat, že cestou na Karlovo náměstí jsme ani já ani má kamarádka nevydaly snad jediné slovo, protože se projevila nervozita. Normálně jsem se bála. A před vchodem do speciálních zatemněných místností už jsem ani nevnímala okolní dění. Pak se za námi zavřely dveře, zmizel poslední paprsek světla a už jsem jen marně otevírala a zavírala oči se snahou něco spatřit. Zmocnil se mě zvláštní pocit, opřela jsem se proto o zeď, a to už se nám představoval náš průvodce. Takový klid a vyrovnanost! Vše nám trpělivě vysvětlil, pohodu přenesl i na mě a mohli jsme se vydat na cestu. Co "uvidíte", psát nebudu, protože by pro vás výstava rázem ztratila smysl, ale mohu prozradit, že se setkáte s běžnými denními situacemi, takže se ocitnete třeba v bytě, v lese nebo i v baru, kde je možné si poslepu koupit něco k pití a především se zeptat na různé otázky ohledně života nevidomých. To vše za úplné tmy, ale s pomocným hlasem, případně pomocnou rukou nevidomého či slabozrakého průvodce.
Samozřejmě vím, že tohle je jen hra, která za hodinu skončí, že veškeré prostory jsou bezpečné, pokud se zrovna nerozeběhnete přímo do zdi, že se můžete naprosto spolehnout na průvodce a že to nemá se životem nevidomých vůbec nic společného. Přesto jsem vděčná za tenhle skvělý nápad, za tuhle osvětu. Výstava má i viditelnou část, která je také velice zajímavá.
Uvědomila jsem si, že nevidomí mají život těžký, ale že oni sami ho stále dokážou "vidět" krásný a užívat si ho naplno. Lidé s nějakým handicapem jsou většinou tak moc optimističtí a vděční, že by je vůbec nenapadlo si na nic stěžovat. Já jsem objevila jednu krásu seznamování se s lidmi za úplné tmy. Nemožnost soudit člověka podle vzhledu. Bylo zajímavé "poznat" našeho průvodce bez zraku, jen podle toho, co a jak říká, udělat si ten první dojem podle úplně jiných kritérií než obvykle. Se zrakem se při vytváření základního obrázku o člověku posouzení vzhledu jednoduše nevyhneme. Vnímáme ho míň nebo víc, nepokládáme ho za důležitý nebo se ho snažíme ignorovat, ale prostě tam je.
Od včerejška si zase o trochu víc vážím svého zraku, ale i ostatních smyslů. Jsem vděčná za zkušenost, která mi zůstane v hlavě hodně dlouho, i za potkání tak skvěle naladěného člověka, který nám trochu poodhalil svůj život a s vtipem nás provedl neviditelnou stezkou. A taky vím, že v jádru jsem všichni úplně stejní.

Jaro!

22. února 2012 v 18:33 |  Melu, melu
Dlouho slibuji sama sobě, že sem napíšu. Vždy už už najíždím na blog.cz, ale nakonec si to rozmyslím. Několikrát už jsem dokonce začala psát a nic, tak doufám, že dneska dosáhnu toho kliknutí na tlačítko "hned zveřejnit".
Na začátek musím říct, že už nějakou dobu pěkně bublám. Bublám nadšením, radostí, štěstím, taky prostě z toho, jak je na světě krásně, ze vzpomínek, z momentálních zážitků a emocí i ze všech plánů, které se mi honí v hlavě a občas spolu mají i malou přátelskou potyčku.
Když ráno vyjdu do školy, usmívám se jako nikdy. Horší to pak je, když si začnu prozpěvovat, někteří kolemjdoucí koukají dost nahněvaně. Nedivím se. Můj zpěv není zpěvem v pravém slova smyslu. Jenže já cítím jaro. Cítíte taky jaro? Už několik dní. Čistě pro radost si doma zkouším letní šaty (příležitostně přivážím domů nové, ač bych opravdu neměla) a zasněně čichám k opalovacímu krému.
A teď ve zkratce důležité momenty či pocity z více i méně blízké doby.
Dnes mi udělal radost náš konverzační angličtinář. Dělá mi vlastně radost každý týden, protože miluju přítomnost inteligentních a na podobnou myšlenkovou vlnu nalazených lidí. Ač ho polovina školy za zády pomlouvá, jak je neschopný, protože neučí podle školních osnov, já jsem si středu od středy pořád víc jistá, že mi do života dává tisíckrát víc než všichni naši učitelé dohromady.
Miluju arabštinu. Už ale opravdu nesnesitelně (nejspíš pro okolí) a mám pocit, že se moje nadšení zvětšuje geometrickou řadou. Stejně nadšená jsem ze svých "spolustudentek" a našeho výborného učitele.
Nechávám se unášet orientálním tancem. Jeden ze spolehlivých zachránců před každodenním stereotypem, zdroj uvolnění, radosti i sebevědomí. Dokonce i nadcházející víkend mu bude věnován, a to v podobě dvou tříhodinových seminářů.
Viděla jsem film Láska je láska. Prý komedie. No nevím. Já jsem to viděla místy trošičku jinak. Ale je to jen subjektivní názor, nejspíš způsobený tím, že se autor trefil do mých slabých míst. Ať tak či tak, každopádně mohu doporučit. Stejně tak i filmy Květ pouště a Vše co Lola chce, které ale v kinech momentálně neběží.
Udělala jsem řidičák! Nechápu. Ale jsem moc ráda. Nervy to byly pořádné.
Strávila jsem týden v italských Alpách. A bylo to neskutečné!
Píšu dopisy. Miluju moment, kdy je odevzdávám paní pošťačce. A naopak také ten, kdy najdu některý ve schránce. Od některé ze svých "pen-friends" z Tuniska, Maroka nebo Alžírska. Ten pocit žádná internetová vymoženost nenahradí.
Na závěr - měli jsme krásné Vánoce. A celé (před)vánoční období. Tradiční pečení cukroví s babičkou, adventní trhy v Německu, několik dní v Českém Krumlově, návštěva absurdního dramatu Plešatá zpěvačka zakončená trdelníkem na Staroměstském náměstí..... A samozřejmě samotné svátky, na které s úsměvem na rtech vzpomínám.

Timeless

21. listopadu 2011 v 21:30 |  Melu, melu
Asi každý z nás má nějaká tajná přání. Nebo naprosto veřejná, na tom nezáleží. Já samozřejmě také a jedno z těch menších (do větších řadím spíš ty, na kterých se sama nějak výrazně zasluhuji) jsem si splnila právě ve čtvrtek.
Dlouho jsem plánovala, že navštívím výstavu úžasné módní návrhářky Blanky Matragi, která je nainstalována v Obecním domě. Jako na většinu věcí, tak i na tuto jsem nemohla najít to správné místo ve svém diáři, ale v momentě, kdy jsme s mamkou objevily pozvánku na autorkou komentovanou prohlídku, šlo vše stranou. Lístky byly objednány hned v první den prodeje. Nelitujeme ani jedna, samozřejmě. Všechny šaty byly nádherné, snad každá žena si musela pronést to své "ach, jen jednou je mít na sobě". A strávit nějaký čas v přítomnosti energické a dobře naladěné Blanky Matragi, to byl zážitek. Knížky mám samozřejmě podepsané, ač jednu ještě ani nevlastním - má ji pro mě kamarádka k Vánocům. Ta mi byla s přísným zákazem čtení od Ježíška zapůjčena. A vydržela jsem to, jen na dva obrázky jsem se podívala.
K doladění hezkého čtvrtečního dne jsme si také zašly na kosmetiku a do libanonské restaurace U Cedru na zákusek. Takové dny miluju.
Víkend byl trošku uklízecí, ale stihla jsem i zajít podruhé do kina na Muži v naději a také zajet do Prahy do Dobré čajovny a na rychlé okouknutí obchodů.. Ovšem nápady na dárky letos nedorazily, potřebovala bych tipy...

Můžu se vás, prosím, zeptat, kde teď vlastně jsem?

13. listopadu 2011 v 22:38 |  Melu, melu
Jen tak si jít a nevědět kam. Chvíli nepustit rozum ke slovu. Brodit se listím a jen tak se usmívat. Neřešit čas, jen vnímat vše kolem a zároveň nevnímat nic. Nevěřila bych, co toto trávení času dokáže člověku dát. Vytoužený klid duše, zajímavá místa, na která by za normálních okolností nikdy nepřišel, spoustu milých lidí, snad i jedno nové cenné přátelství?
Až si najdete čas, zkuste to taky, jako já v Praze po kurzu arabštiny. A až budete chtít jiný druh zábavy, kapku té kultury, zajděte si do divadla ABC na Janu Eyrovou. Evellyn Pacoláková, Hynek Čermák i všichni ostatní v tomto představení excelují tak, že se mi tajil dech. Ta opravdovost vztahu Eyrové a Rochestra, tolik pravdy v celku! Nádhera...
Příští týden mne čeká výstava Timeless s účastí a komentářem samotné autorky Blanky Matragi. Zdá se mi, že poslední dobou přicházejí samé obohacující zážitky. Myslím, že tato akce bude jedním z nich..

Kam dál